„… a na podzim již nezaseji! “ Doporučený

  • pátek, úno 21 2020
  • Napsal(a)  Přemysl Votava
Soumrak nad českou vesnicí Soumrak nad českou vesnicí snímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty

Vypůjčil jsem si  titulek  z  filmu „Na samotě u lesa“.  Vystihuje totiž dnešní stav české vesnice. České vesnice byly po tisíciletí součástí české krajiny, pro mnohé umělce byly i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu, i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. V době národního obrození, na rozdíl od měst, se zde kultivoval český jazyk, zde se rodily základy naší novodobé samostatnosti. Po staletí selské rody předávaly rodinné grunty dalším generacím. V té době platilo: „Sedlákem se nestanete, sedlákem se musíte narodit.“ To byla ta hrdost předků na své tradice!! Vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, hned vedle byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. I v době světových válek, bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. 

Pole se hnojila kravskou mrvou, chemizace byla neznámým pojmem. České země byly až do nedávno potravinářsky soběstačné. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i zahraniční odbyt.  Zemědělské výrobky  nás proslavily po celém světě. Český sedlák byl  ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.

Za posledních 30let, se mnohé změnilo. Můžeme již cestovat do světa na dovolenou i za prací,  také ty „proslavené“ banány máme každý den, zahraniční obchody jsou v každém městě. Máme se skutečně lépe? Nežijeme jen na úkor budoucnosti? Nestali jsme se v EU naivními prosťáčky v soukolí nadnárodních společností? Smířili jsme se s tím, že na kvalitní orné půdě rostou velkosklady, nebo montovny. Nevadí nám tisíce kamionů na silnicích,  místo českého masa k nám putuje vepřové přes půlku Evropy? 

Neplujeme na palubě Titaniku na jehož horní palubě se ve velkoměstech tančí a výská, z českých vesnic v podpalubí mizí práce i život?

Zavírají se školy, obchody, pošty, hospody, lékařské ordinace. Autobus přijede dvakrát denně. Osiřely kravíny, vepříny, drůbežárny, pod betonem mizí kvalitní orná půda. Místo skotačivých dětí,  zní vesnicí klapot holí, protože vesnice stárne. Umíráček na kostele zvoní stále častěji. Zatím co v Praze jsou „bytečky 1+1“ za miliony a na hypotéku, venkovská stavení uprostřed lesů, vod a strání těžko hledají kupce.

Děláme, že se nás to netýká. A tak jsme svědky pomalého zániku nejen českého zemědělství, ale i vesnice. Na ty poslední statečné sedláky je neustále pořádán hon, jednou kvůli hrabošům, podruhé kvůli řepce, či dotacím …

Česká republika přestává být díky tomu potravinářsky soběstačná.

Dovážíme od vepřového a kuřecího masa, také ovoce, zeleninu, a dokonce už i brambory. Do ČR se valí tisíce kamionů. Supermarkety jak chobotnice dusí venkovské prodejny. Vesnice se nemůže bránit. Obchody v ní se zavírají. Ve svém důsledku ničíme ale nejen tu vesnici, ale i náš potravinářský průmysl. Ale co je  alarmující, deformujeme i naší krajinu. Také média nejsou vesnici nakloněna, kult mládí má zde zelenou, proto lidé z vesnice jsou pro ně přítěží. Politická garnitura, zprava i zleva, zavírá oči nad tím, že lidé odcházejí z vesnic a z českého sedláka se stává řidič multikáry ve velkoskladu. Některé jejich kroky jsou nezvratné a přímo ohrožují základy naší ekonomiky, kultury, ale i státu do budoucna.    

Dezinformace, nezájem, lhostejnost, ale i bruselská dotační politika, ničí české zemědělství.

Dlouhodobě klesá zemědělská produkce. Snižují se osevní plochy, např. u brambor za 30let klesla výměra z 115 tisíc ha, na  22 tisíc ha, obdobně je to u obilnin, cukrovky, ovoce… Soběstačnost ČR je u vepřového masa  40%, u vajec 62%, dovážíme už i švestky, rybíz, třešně, květák, kedlubny, ale i brambory, ty dokonce až z Turecka a Egypta… Vedle brambor je propad produkce i u zeleniny, té se v roce 1989 sklidilo  573 tisíc tun,  v roce 2018 jen 250 tisíc tun. Tedy méně než polovina. Ovoce v roce 1989 590 tisíc tun, v roce 2018 jen 188 tisíc tun. Tedy jen třetina. Tradiční český česnek pokryje jen 10% naší spotřeby….

Obdobně je to u mléka. Ještě v roce 1989 naše chovy měly přes milion dojnic, nyní jen 360.000. Přesto byl nedávno mléka nadbytek. Tedy i dojnic. Krávy dojily, jako divé,  mlékárny odmítaly mléko vykupovat. Za více nadojeného mléka byly sankce… Krávy šly na jatka. Evropský společný trh, případný nedostatek jistě vyrovná, ale na úkor ČR. Mohl bych v tom smutném příběhu o české vesnici pokračovat. U mladé generace schází láska k vlasti, ale i k české krajině.      

V Hostivaři v Praze, před 100lety hospodařil sedlák Antonín Švehla (1873 – 1933),  byl zemědělským samoukem, ale přesto rozuměl půdě, vesnici i politice. Na radu za ním jezdil i TGM. Používal ke své práci selský rozum, jeho jméno pro mnohé tzv. odborníky, již mnoho neříká.

Švehla při pohledu na vesnici, by se asi divil, možná že by vzal i bič….

Říkám to proto, aby nám z české vesnice nezbyla jen Babička, či Prodaná nevěsta.  

Číst 2422 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Související položky (podle značky)

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %